Retrokomp | Load Error 2015 report [CZ]

Pozvání přijet na akci Retrokomp / Loaderror 2015 (dále jen RL) jsem dostal již v dubnu tohoto roku od JOKa skvělého polského pixel grafika, se kterým jsem se seznámil na Revision párty minulý rok. O pár měsíců později jsem byl opět pozván a to přímo organizátorem Sachym během klábosení na jednom z IRC kanálů. Jelikož však akce s datem konání 16. – 18. 10. 2015 kolidovala s akcí Bytefest (byly sice týden od sebe, ale z rodinných důvodů si nemohu dovolit navštívit dvě akce za měsíc), musel jsem se rozhodnout, jestli jet na „osvědčenou“ českou akci nebo zkusit něco nového.

Čím mě lákal Bytefest? Organizaci si vzal pevně do rukou Fery, který si poté podle ohlasů, nevedl vůbec špatně. Přehodil pomyslnou výhybku a vrátil Bytefest zpět na správnou kolej. Bytefesty jsem zažil dobré i horší a se zážitky všelijakými. V potaz jsem bral též cestování, tedy cestovat 400 km po známé trase nebo 1600 km po naprosto neznámé. Navíc dcerka se mnou letos začala navštěvovat „akce s Amiga strejdama“ a byl by to celkem risk s ní jet takto dlouhou a vyčerpávající cestu.

RL již počtem registrací sliboval obrovskou návštěvnost, jaké v Ćechách nelze dosáhnout. Dále organizátoři již od počátku avizovali Amiga only compo a takové prý proběhlo v celém Polsku naposledy před 10ti lety. Velmi intenzivně probíhala debata o párty na polském ppa.pl fóru a na IRC. Mnozí už předem prozrazovali, že pracují na tom či na onom a očekávalo se tedy, že compo se naplní a proběhne.

Jakmile jsem se definitivně rozhodl, že to risknu a cestu podniknu, nabídl jsem odvoz na OldCompu a Amigaportálu. Ovšem stejně jako na letošní jízdu na Revision, se nikdo neozval a tak jsem jel sám se svou holčičkou.

Cestu jsme zahájili podle plánu, tedy těsně před půlnocí ze čtvrtka na pátek. Trasa byla jasná, Brno – Ostrava – Lodž – Gdaňsk. Byl jsem náležitě vybavem mozkovými stimulanty a to čtyřmi Redbuly, litrovkou Shocku, horalkami, čokoládou a dvěma vypálenými CD-MP3 s mixy s house, trance, progressive a happy hardcore. Dcerka byla vybavena mobilním telefonem s několika novými stáhnutými hrami a plyšákem „červeňák“ na spaní.

Už samotná cesta pro mě byla velkou neznámou, jelikož jsem touto trasou nikdy před tím nejel a mnozí experti na Polsko mi tvrdili, že Polsko má jedny z nejhorších silnic a dálnic v Evropě. Rád bych tedy všem rád sdělil, že nejhorší povrch dálnice jaký jsem po celých 1600 km zažil byl povrch D1 kolem Brna a pak onen nechvalně známý zvlněný povrch kolem Ostravy. Největší zpomalení na jinak luxusní cestě jsem zažil ve městě Lodž, které ještě nemá vybudován obchvat a tudíž se muselo jet přes město (i přestože ve městě je jakýsi okruh s několika pruhy v každém směru, o největší zdržení se postaraly nesynchonizované semafory snad na každé křižovatce). Ale jinak cesta vedla defakto stále po dálnici nebo dvou-pruhovými rychlostkami přímo na sever do Gdaňsku.

Jelikož jsem jel se svou malou dcerkou, velmi jsem dbal na naší bezpečnost, jel pomaleji než byl rychlostní limit a dodržoval přestávky. Abych to ještě upřesnil, polské dálnice jsou velmi podobné těm německým, tedy pumpy nejsou tak časté, ale když na ní narazíte, je to pumpa all-inclusive (to znamená s restaurací, velkou plochou s parkovišti, čistými záchody zdarma a nabídkou půllitrových kafí za cenu circa 50 korun). Na cestě mezi pumpami se nachází spousta odpočívadel s WC a leckde i sprchami s teplou vodou. Povrch dálnic byl jednolitý, hladký a celkově velmi příjemný. Tedy rozhodně opak toho, co je máme nás v Čechách, kde je co 10 kilometrů jiný asfalt, který je rok co rok stejně spravován a záplatován.

Také jsem se obával polských střelců, které čas od času potkávám na českých dálnicích. Naštěstí jsem jich zpočátku příliž nepotkal, ale to bylo spíše dáno dobou, ve které jsem cestu absolvoval. Až ve městě Lodž jsem narazil na idioty, co rádi slalom mezi pruhy bez blinkru, na nedodržovače bezpečných odstupů a dokonce na agresivní autobusáky MHD. Lodž byl i v 5:30 ráno zasekaný od křižovatky ke křižovatce kvůli nesmyslně seřízeným semaforům (zlatý synchronní okruh v Hradci Králové). Jakmile jsem se dostal z tohoto prý studenského města, už bylo zase dobře. Navíc zanedlouho se najelo na mýtem placenou dálnici A1 a cesta opět hezky odsejpala.

Jak jsem dobře zvládnul odjezd, podařil se mi i příjezd a na místo akce jsem dorazil pouhých 20 minut po otevření bran. Ihned jsme vynosili Amigy, aby se šly co nejdříve do tepla a dali jsme si snídani. Hlavní organizátor Sachy mě zkásnul o poloviční vstupné (pokud návštěvník přinesl 3 kompy, měl ½ vstupné) a dcerka byla zdarma. Když jsme se aklimatizovali, prošli jsme si areál. Areál byl patrový, v horním patře se nacházela spací místnost, dvě místnosti s výstavou počítačů (v jedné z nich jsme se uhnízdili i my), prodeje suvenýrů a různých retro-like blbůstek, posezeníčko u Megadrajvu a starého Nintenda. Ve spodní části areálu u schodů bylo několik stolů pro počítače a pak hlavní sál s projekcí, pódiem a několika řadami stolů opět pro počítače. Z tohoto sálu se pak dalo vyjít ven ke stanu s občerstvením. Nutno podotknout, že toalety byly v areálu troje, jedny ve spodním a dvoje v horním patře. Sprcha, zamykatelné skříňky, šatny, to vše bylo též k dispozici v horním patře.

Co se občerstvení týče, servírovaly se ručně dělané hamburgery, ovšem ne takové chcípáčky jako u Meka, nýbrž obrovské burgery s čerstvého voňavého hovězího a to v 7mi variantách od klasických přes sýrem či jalapeňos nadívaných macků. S Elenkou nám velmi chutnalo. U stánku byl postavený přístřešek, na jehož druhém konci byla pípa piwa s obsluhou a uprostřed velký ohřívač hostů.

 

Pátek

Akce začala v 9 hodin ráno a přestože jsme dorazili o pouhých 20 minut později, byla asi 1/5 míst obsazena. Rozhodoval jsem se, jestli budeme ve spodní části blíž „dění“, nebo v horní části v klidovější atmosféře. Vzhledem k Elence vlastně nebylo o čem přemýšlet, šli jsme raději do jedné z horních místností a rozestavěli Amigy mezi různé 8 bitové mašiny. Akce měla stanovený program, ale já se spíš věnoval Elence, aby si akci užila jak u Amigy, tak i u vystavených mašin a konzolí.

Jakmile jsem Amigy pozapojoval a naaranžoval, zkusil jsem je postupně také pozapínat. Všechny naběhly bez problémů. Především moje Amiga 4000T budila v návštěvnících zvědavost a není divu, byla na výstavě jediná a kdo ví, kolik jich provozuschopných z 2000 vyrobených kusů ještě zbylo. Kolemjdoucí se mě často ptávali, copak je uvnitř, jaká výbava se v Amize skrývá, abych nemusel neustále opakovat totéž, spustil jsem WhichAmiga a nechal ho na Workbenchi otevřený.

Elence jsem pustil její oblíbené hry a některé jsem hráli spolu. Sály se plnily lidmi i dalšími exotickými počítači a nám začlo být hladno. Inu vypravili jsme si dát hambáč. Obsluha neměla problém s angličtinou, ovšem po optání odkud jsme, mi řekli, že mohu mluvit česky, že my slovanští sousedé si porozumíme. Elenka si dala hamburger se třemi sýry a já měl zase hamburger se slaninou a marinádou. Krom cibule snědla Elenka skoro celý hambáč a syti jsme se vydali hezky zpět do teplíčka k Amigám.

 

Během odpoledne a večera se u Amig zastavilo nespočet lidí a několik z nich mě poprosilo, jestli by si nemohli zahrát to či ono. Samozřejmě jsem vyhověl, byl jsem v sále, kde byly všechny stroje předchystané k použití návštěvníky a tak i moje A600 a A1200 měly otevřené adresáře s hrami a joysticky přichystané k použití. U A4000T jsem většinou demonstroval věci já nebo Eli.

V pátek večer jsem si stihl popovídat se spoustou skvělých lidí, Amigisty a scenery. Dorazila i norská delegace, ovšem jen jednočlenná oproti registrované trojici. Ale i tak jsme se dali do zajimavé debaty a do noci probrali spoustu témat. Příchodem půlnoci jsem musel Elenku defakto odpojit od Megadrajvu a do přichystaného pelíšku v náručí odnesl. Usnula téměř okamžitě.

Jelikož jsem předchozí noc nespal ani minutu a jel jsem tedy nonstop už druhý den, překvapovalo mě, že ve 2 hodiny v noci nejsem stále nijak extra unavený. Ovšem věděl jsem, že jestli se nepřinutím jít spát co nejdříve, ráno bude kruté. Vypnul jsem proto Amigy a šel si lehnout do spací místnosti vedle té své malé holčičky.

Sobota

Jakoby nemělo vliv kdy jde Elenka spát, vstala klasicky v sedm a začala mě bombardovat dotazy „tati kdy už budem vstávat“. Já byl tuhej, oční víčka šla jen stěží otevřít a vlně dotazů jsem unaveným tónem odpovídal, že je příliž brzo, ať si ještě na chvíli lehne. Vstávání jsem průběžně oddaloval o cca hodinu a pak začala sobota.

Tento den byl přístupný pro širokou veřenost od 9 ráno do 17 odpoledne za zlevněné vstupné 5 Zlotých (cca 35 korun). Mým skromným odhadem akci v sobotu navštívilo kolem 300 lidí. Velmi mnoho návštěvníků s sebou mělo děti a ty zajímaly především hry. Samozřejmým lákadlem pro ně bylo i to, co hraje “tamta holčička” v růžovém. A proto jsem byl rád, když Elenka bez problémů předávala joystick/joypad/klávesnici natěšenému polskému klučinovi nebo holčičce.

Elenčino chování nezůstalo bez povšimnutí a dostala proto od organizátorů nějaké dárečky, dobrůtky a i já jsem jí slíbil dáreček ze stánku s retro-like věcma. K obědu jsme si dali opět hamburger, avšak oba jsme se shodli, že k večeři už dáme něco jiného a volba padla jasně na salámovou pizzu.

Jakmile otvírací hodiny pro veřejnost skončily, přišel na řadu hřeb akce respektive začaly demoscene compos. První tři compos patřily 8 bitové scéně a i když šlo jistě o zajímavé příspěvky tyto jsem si nechal ujít a věnoval jsem se dcerce. Šli jsme se místo toho projít kolem areálu a tam potkali norského kolegu. Takže jsme compo prokecali a vrátili se až na Amigácká compa. Jelikož již v sále nebyly volné židle, donesli jsme si svoje. Místo však bylo začně omezené a my se mohli usadit asi 2 metry od obřích repráků. Elence jsem proto nasadil špunty do uší a mohlo se začít.

V sálu se promítalo dvěma projektory, na prvním běžely Scala slajdy a na druhém samotné příspěvky. Amiga music compo obsahovalo 9 příspěvků a spolu s Eli jsme vybrali 3 horké kandidáty. Hezké bylo i to, že pořadatelé všechny songy pouštěli buď v Protrakckeru, či Digiboosteru na plátno, takže každý mohl vidět i strukturu jednotlivých patternů a porovnat složitosti skladeb. Grafického compa jsme se poté nezůčastnili, Eli chtěla najíst a už se jí do sálu zpátky moc nechtělo. Já si ovšem nechtěl nechat ujít executable compo a proto jsem se jí snažil dát spát. Jenže ona nechtěla, prý si na Amize ještě pohraje. Řekl jsem si OK, beztak budu hned zpátky, v compu nemůže být víc jak 3 příspěvky. Amiga executable compo ovšem mělo neuvěřitelných 8 příspěvků, přičemž spousta z nich velice kvalitních. Poslední osmý příspěvek si navíc urputným skandování ešče raz, ešče raz vysloužil opakování.

Rychle jsem se vrátil vrátil nahoru vybíhajíc schody po třech a našel jí spící na židli. No trochu jsme to přehnali a přiznávám, že jsem jí před compem měl donutit jít do spacáku. Ale byla to naše první zahraniční akce a tak to je poučení pro příště. Odnesl jsem jí do jejího spacáčku a z její spící polousměvavé tváře bylo znát, že je i přes to spokojená.

Jelikož noc byla ještě mladá, došlo na demoshow na mojí Amize a dopíjení pivních zásob. Postupně se přidalo pár polských kolegů a došlo k zapíjení vydařeného compa. Jenže přišel Lotharek s požadavkem, jestli bychom společně nemohli vyzkoušet některé „problematické“ kusy karet Fúria EC020. Co bych pro produkci těchto karet neudělal. Vyzkoušeli jsme tedy několik kusů a všechny šlapaly jako hodinky. Úspěch jsme zapili čímsi co připomínalo křížence Becherovky a Ferneta a pokračovalo se v demoshow.

Poté jsme se přesunuli dolů, kde probíhal live perform Skippa z Potion, který hrál líbivé Elektro. Polští kluci tancovali jako zběsilí, za což mohly ty jejich zubrowky s energeťákama a já si v klídku užíval koncertík. Co hodinu jsem odbíhal kontrolovat své spící dítko, ale kolem druhé v noci jsem začal pomalu a jistě plánovat přechod do Sleepmodu. Kluci si totiž začali při tanci svlékat trička a po chvíli ukazování svalů začali ve svých stavech jakési chlapácké poměřování sil (všechno v dobrém) a přetlačovali se jako by byli v sumo ringu. No kluci měli dost a já potřeboval být fit na zítřejší cestování. Takže dobrou…

Neděle

Tož klasika, Eli v sedm tralálá a já tuhej. Tentokrát jsem jí ještě v polospánku doprovodil k Amigám a lehl si k ní poblíž jen tak na zem s tím, že tu hoďku ještě dospím. Probudil jsem se však až o 4 hodiny později v 11 a koukám, že lidi stačili mezitím sklidit ze stolů polovinu vystavených exponátů. Trochu jsem znervózněl jestli se nestalo něco s mojí Elenkou a Amigama. Ale nic, Eli byla poslušně na svém místě a usměvaná se ptala, co bude k obědu. „Hmmm no to bych taky rád věděl, ale něco vymyslíme, zlotek máme ještě dost“ odpověděl jsem. Nyní bylo důležité všechno zabalit, abychom stihli vyrazit na 10ti hodinou cestu v nějakou dobrou hodinu (nejlépe ve 13:00). Povedlo se, Elenku jsem chvilkově zasytil horalkou a fidorkou, co nám zbyly z českých zásob a jako puzzle poskládal věci do auta. Stihli jsme spolu ještě vyhlášení výsledků u kterých nebylo pochyb, jak dopadnou. Po rozlučce s mnoha polskými, ale i německými kolegy jsme s Elenkou vyrazili na zpáteční cestu.

Hned po výjezdu z města jsme na dálnici zastavili na oběd v restauraci u pumpy a dali si výborné vepřové koleno s bramborem a hořčicí. Natankovala se plná 75ti litrová nádrž a hurá domů. Musím říci, že zpáteční cesta už nebyla taková pohodička jako ta první. A to teď nemluvím o nějaké únavě (kupodivu unavenější jsem byl při první cestě) nýbrž o polských účastnících provozu. Nedělní odpoledne s nimi bylo jako nefalšovaná cowboy-ka. Zejména ti v dražších autech si na silnici dělali co chtěli. Naštěstí v Mondeu budím trošku respekt, ale i tak musel člověk koukat na všechny světové strany, aby se náhodou s nějakým tím šílencem nepotkal plech na plech.

Ovšem kupodivu nejhorší poláky jsem potkal až za hranicemi v Čechách, kdy se kolem mě na dálnici z Ostravy proháněli skoro dvojnásobnou rychlostí. Typoval bych, že měli namířeno do Rakouska, protože k nám by se do práce určitě tak nehnali. Navíc je tam asi i dobře platěj, pač si jim pokuty za rychlou jízdu asi nedělají vrásky. Proč si to myslím? Předjíždím si takhle patero kamionů za sebou, nijak nezrychluju, jedu si svůj tempomat (129 km/h), protože za mnou nikdo nesvítí. Když míjím druhý kamión, všímám si, že mezi tímto a kamionem před ním jede černá Oktávka RS (MK2) a přemýšlím, proč ten blbec riskuje jízdu mezi těžkotonážníky. Pokračuju ještě jede kamión a najednou ve zpětném zrcátku vidím velmi rychle se přibližující světla. No týpek musel valit snad dvě kila. Sotva jsem stihl vrátit se do pravého pruhu idiot s polskou rz mě minul a ejhle z RSka se vyklubala dálniční kobra a piráta se jali stíhat. Ovšem k žádné honitbě nedošlo, polák zpomalil a asi v rychlosti 100 km/h se nechal vyprovázet policajtama. Já jsem je oba po chvíli předjel a říkal jsem si hurá, i přesto, že jsem dnes takových magorů viděl asi 100, aspoň jednomu to pirátění dneska neprojde. Za nějakou hodinku, mě onen týpek opět předjel podobnou rychlostí jako před tím. WTF?

Ale jo, přežili jsme, odnesli jsme si supr zážitky a za dva roky (ano, akce se opakuje ob dva roky) určitě pojedem znovu. Třeba se přidá i někdo z vás čtenářů ;o)

Pár mojich fotek a cizích z facebooku:

A ještě jedno souhrnné video: